Zápisky z duše: ego jako sabotér

Odkud pramení naše strachy? Proč často nejsme schopni překonat překážky, které se ostatním zdají být zanedbatelné, nebo dokonce neexistující?

Důvodů, proč máme nějak nastavenou hlavu, jedeme podle určitých programů a s některými věcmi se dokážeme srovnat jednoduše a s jinými složitě, je mnoho. Něco bezesporu vyplývá z naší výchovy, z raných prožitků, dětských křivd, traumat, rodinných a sociálních vztahů. Mnoho věcí je pak už ale jen pokračováním práce našeho ega.

Většina strachů, obav, bloků… totiž pramení právě z našeho ega. Jakže ptáš se? Vždyť ego je spojováno spíš s naší arogancí a sobeckostí, v lepším případě se silnou osobností.

Jenže ego nás také chrání, ne ale tak, jak bychom si mysleli. Přesněji řečeno chrání hlavně sebe.

Ego se nás snaží držet v bezpečné zóně, což může znamenat setrvání ve svých starých „dobrých“ zvycích, programech, rituálech… Nic moc neměnit, nepřeprogramovávat, moc se neposouvat. O výsledku pak právě rozhodne to, jak jsme se formovali během dětství a dospívání a co pro naše ego ta bezpečná zóna vlastně znamená. Věřím, že pro někoho to pak bude orientace na úspěch, práci, výkon, protože ego zná právě tohle, pro jiné to ale bude život hodně při zemi, spíše v obavách z neúspěchu, díky kterým se často ani do ničeho nepouštíme, protože kdo nic nezkusí, nic nezkazí.

Jsme multidimenzionální bytosti, naše jednání, myšlení a prožívání nepramení pouze z jednoho aspektu. Je výsledkem toho, co cítíme v srdci, toho, do čeho nás uzavírají hranice mysli, toho, co je posláním ducha.


PROČ to ale ego dělá? Vždyť je naší součástí.

Protože se bojí o svou vlastní existenci.

Tohle je určitě podáno hodně zjednodušeně, nejsem ani psycholog, ani odborník na lidskou duši. Ale čerpám hodně z vlastních zkušeností, z toho, čím jsem si sama prošla, co jsem se naučila, vypozorovala, a především z toho, jak a kam jsem se posunula. Tento článek je tak spíše vyjádřením vlastní duše, utříděním vlastních myšlenek, neberte ho jako přesný návod na štěstí a změnu. Každý jsme jiný a procházíme si jinými stavy, transformacemi, každý máme jiný úděl a cíl, a hlavně jinou minulost, zkušenosti a jinak rozvinuté vědomí. Na co jsem připravená já nemusí ladit s tím, na co jste připravení vy. Možná vám ale tento text pomůže se změnou perspektivy.


V minulosti jsem rozhodně nebyla psychicky a emocionálně stabilní člověk, moje cesta byla hodně klikatá a nikdy jsem přesně nevěděla, co mám vlastně dělat. Jistě, byť svou minulost subjektivně vnímám jako složitou, v porovnání s těžkými životy a osudy jiných lidí by to nebylo nic. Ale o tom to právě je – vaše subjektivní strachy, nesnáze a beznaděj, nedokáže pochopit nikdo, formuje je naše vlastní hlava.

V průběhu posledních zhruba tří let jsem začala postupně a pomalu přicházet na to, proč se mi v životě některé věci dějí tak, jak se dějí. Proč si stojím sama v cestě za štěstím? Proč nejsem schopná zmobilizovat své síly, vzít vědomosti, které mám a přetvořit je v něco, co mi přinese spokojenost i hojnost? Proč se stále trápím v práci, která mě nebaví, netěší a vlastně mi už ani nejde? Vždyť to je jako bych chtěla sama sobě ublížit, sama sebe sabotovat, ponížit a poslat do beznaděje.

Pokud mi rozumíte a víte o čem mluvím, jistě taky víte, jak je složité tohle s někým sdílet a myslet si, že vám porozumí. A to je právě ten problém našeho ega a vzorců, podle kterých fungujeme. Každého z nás pustí jen do vlastních vymezených hranic.

Moje ego mě dlouho drželo v režimu:

Hele…správně je, mít hodně vědomostí, hodně se učit a znát správné odpovědi. Není dobré chybovat. Chtít cokoli pro sebe, je sobectví, měla bys myslet hlavně na druhé. A prosímtě! Hlavně neodmlouvej a nehádej se, musíš všechno řešit diplomaticky.

Proč mě v tom drželo? Protože jsem v tomhle byla vychovaná. A rozhodně to nehodnotím negativně, rodiče ze mě chtěli mít slušné děvče, sami tak byli vychovaní a dělali vše s nejlepším vědomím a svědomím a láskou. Následkem byl ale strach z neúspěchu a pádu. Protože když jsem zjistila, že pro svou spokojenost a naplnění se budu muset vydat úplně jinou cestou (studium a práce) než jsem se už vydala a budu muset vykročit do neznáma, kde je sakra co pokazit, moje ego dostalo záchvat paniky.

Co začalo ego dělat?

Podsouvat mi sebedestruktivní myšlenky. Nejsi na to dost dobrá, neumíš to a brzy na to někdo příjde. Zjistí, že neznáš všechny odpovědi, že nemáš všechny vědomosti, vysměje se ti a rozkřičí to do světa. V práci nemůžeš říct, že se ti něco nelíbí, že ti vadí takový způsob jednání a myšlení. Budou si o tobě myslet, že jsi potížistka, že jsi líná, chceš jen peníze bez práce a pořád si stěžuješ. Radši zpytuj svoje svědomí – je s tebou něco zásadně špatně. I ostatní lidé chodí do práce, kterou nemají rádi a vydrží to. Je to tak normální, je to správné a zodpovědné. Tak mlč, zatni zuby a vydrž to. Zvykneš si.

Je jasné, že takhle to nejde dlouho vydržet. Stát se může třeba tohle:

  • Vybouchnete, zhroutíte se, nebo upadnete do deprese. Ale budete někde mezi, v prázdnotě, ze které se budou další kroky formovat jen velmi těžko. Ego panikaří a dává vám to pěkně sežrat.
  • Nakonec se zlomíte, zahořknete, upadnete do hodně nízkých úrovní vědomí a splynete se spící většinou. Ego si bude vrnět blahem.
  • A nebo lépe, začnete rozbalovat slupky svého ducha a srdce, budete hledat uzíky a šmodrchance, budete narážet na své strachy a budete rozmlouvat sami se sebou, nebo se svým egem. A tomu se to moc líbit nebude.

Jak jsem si začala povídat s vlastním egem

Jednou se mi začaly do hlavy vkrádat hodně nepříjemné představy a myšlenky. Postupně se to stupňovalo, pestrost hnusných představ byla větší, přidávalo se bušení srdce a strach a bohužel taky určitý zpátečnický přístup. Raději se nepouštět do věcí, které mohou nést riziko neúspěchu.

V takovou chvíli je ale fajn se zastavit a zeptat se sám sebe – nebo přesněji řečeno svého ega, proč vám tam tyhle věci posílá. Co tím sleduješ? Co mi tím chceš naznačit? Copak nechceš abychom byli oba spokojení? Vždyť jsi mou součástí a jestli mě doženeš do úzkých a budu to chtít skoncovat, stáhnu tě s sebou.

Egu se to zpočátku líbit nebude a bude se vás snažit přechytračit. Pokud ale vytrváte a budete hledat další způsoby, jak otázky pokládat a jak najít jádro problému, brzy najdete kompromis a ego se nechá snadněji utišit.

Cílem určitě není být na vlastní ego zlý, chtít ho odvrhnout, zahnat, nebo zabít. Je součástí nás samých a stejně jako cokoli jiného i ono si zaslouží pozornost, lásku a přijetí. Ne ale bezpodmínečně a za všech podmínek.

Je vtipné, že čím lépe dokážete s egem komunikovat a s tím, jak se budete posouvat na úrovni vědomí, bude hlas ega slábnout, současně se ale může změnit i jeho taktika. To že budete vědomější totiž neznamená, že zcela zapomenete na strach, vztek, závist a další emoce nízkých vibrací. Je normální je cítit, je normální je občas prožívat, záležet ale bude na tom, jakým způsobem je budete používat a kam je budete mířit a proč. Když se to stane, je opět dobré se zastavit a zamyslet se nad tím, proč mě daná situace naštvala, nebo vyděsila a jestli to náhodou není zase opět část mě samého, kdo je jejím spouštěčem. Zrcadlo.

Ego se dere i do snů

Ve snech je poměrně snadné odhalit práci ega. Strachy, obavy, černé myšlenky.

A proto bych chtěla sepsat svůj sen z poslední noci, protože na něm jde krásně ukázat to, jak jde s vlastní myslí pracovat.

Sedím na zahradě s přáteli a v pozadí vidím jezírko, na kterém plují dokola velké barevné želvy. Celá situace mě hodně zaujala, protože takové želvy jsem nikdy neviděla, a tak jsme se rozhodli jít je prozkoumat zblízka. Máme s sebou i našeho kocoura Augustýna (znáte z IG :D) a toho to samozřejmě velice zajímá, proto k želvám do jezírka skočí a chce si s nimi hrát. Jenže želva ho chytne packou (asi se tomu u želvy říká jinak než packa…) a stáhne ho pod vodu, chce ho utopit. Na nic nečekám a skáču do vody kocoura zachránit, nejdřív mi to moc nejde, protože mě želva odstrkuje, nakonec ale kocoura vytáhnu. Ten vyklopí pár litrů vody a za chvilku začne dýchat. Vše je v pohodě.

Jenže když jsem se vzbudila, moje srdce bylo sevřené strachy a bušilo jako o závod. Na nic jsem nečekala a zeptala se:

O co ti jde? Co mi chceš tímhle zase ukázat? Myslíš si snad, že když budu pořád z něčeho vyděšená, že budu i spokojená? Myslíš, že pak budeme spokojení oba?

Odpověď přišla:

Budeš zodpovědnější.

To se mi ale nelíbilo, protože už dávno nevěřím na tenhle zpátečnický způsob myšlení, nechci ho:

Takže ty si myslíš, že když budu k lidem, svým blízkým, rodině, zvířatům, přistupovat se strachem, se strachem z toho, abych o ně nepřišla, aby se jim něco náhodou nestalo, budu i zodpovědnější? Budu snad kvůli tomu v budoucnu lépe vychovávat své děti? Budu se lépe starat o své věci, když se o ně budu bát? Nemyslím si. Strach není něco, co by mělo formovat mé snahy, mou cestu a mé vnímání.

Dobrou.

Klid a spánek přišel prakticky hned.

Takováto vnitřní práce není něco, co by šlo naordinovat, není to něco, co by šlo provádět na počkání a mělo instantní efekt. Resp. on ten efekt klidně instantní bude, ale bude to pouhý střípek z větší skládačky. Ale o nic méně důležitý. Jen je třeba vytrvat a být k sobě ohleduplný, poznat, kdy nás chce ego jen stáhnout zpátky do jeskyně, ve které se sice nic neděje, ale se nic nepokazí, nebo kdy jsou pochyby opodstatněné a jsou spíš výsledkem upozornění naší intuice, našeho strážného anděla, průvodce… říkejte mu jak je jen libo… že tudy cesta nevede a měli bychom být obezřetní.

Nechápejte mě špatně. Myslím si (vím to), že ego potřebujeme, potřebujeme ho pro přežití v tomto světě, v této době a systému. Potřebujeme ho pro to, abychom zůstali nohama na zemi. To ale neznamená, že bychom se jím měli nechat ovládat a vláčet ode zdi ke zdi. Rozpouštění ega je něco, čím se zabývá mnoho psychonautů, myslím, že to je vlastně samotným cílem rozšiřování vědomí, práce s medicínami. Sama jsem zažila krásné smíření ega a svého vlastního já, byla to situace, která mi určitě hodně pomohla v další práci a postupu. Žádoucí je ale spíše jeho přeprogramování, ne ultimátní smrt. A určitě není vždy třeba sahat hned po psychedelikách, velkou část práce lze odvést v běžném rozpoložení, vědomě, v meditaci, ve snu..tak jak vám to vyhovuje.

Přijetí skutečnosti, že ego je dobrým rádcem, ale špatným pánem a může (a mělo by) působit vedle toho, co nám říká srdce, je klíčem ke svobodnějšímu rozhodování a plynutí s proudem.

2 odpovědi na “Zápisky z duše: ego jako sabotér”

  1. Ahoj Jani,

    jeden z mála článků, které mě poslední dobou opravdu oslovili. Vím, že ego je i v mém případě problém. Mohla by jsi k tomuto tématu doporučit nějakou literaturu nebo nejlépe nějaké tipy, jak začít rozmlouvat se svým egem? Nějak se mi nedaří i po přečtení článku, toto téma uchopit a začít pracovat na sobě.

    Děkuji ti moc za zpětnou vazbu

    Radek

    1. Ahoj Radku, díky za reakci 🙂 Osobně mi v tomhle hodně pomohly knihy od Davida R. Hawkinse, které se zabývají vědomím. Ve výsledku ale půjde vždy o to, začít víc pozorovat své reakce, zejména ty emoční. Zastavovat se nad tím, proč tě něco naštve, rozzuří, rozesmutní, vyvolá strach – zvlášť v situacích, kdy to objektivně není nutné. Pak je fajn začít právě ten vnitřní dialog. Chce to ale samozřejmě praxi, vybudovat si schopnost zklidnit se, chvíli se podívat dovnitř, dalo by se říct meditovat, určitě to nejde hned.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *